O mně
Bolestmi zad trpím od svých 20-ti let a to zejména v bederní oblasti. Někdy jsou obtíže mírné a snesitelné, ale jindy si neuváženým pohybem přivodím stav, kdy nezbývá nic jiného, než ležet, ani se nehnout a čekat, až to pomine. Jakýkoliv tělesný manévr je totiž vzápětí potrestán pekelnou bolestí. Obvykle trvá několik týdnů, než se vše vrátí do normálu a jsem schopen fungovat.
V předchozím "incidentu" jsem to dotáhl až do fáze, kdy mi byla podávána analgetika kapačkami. Pak následovala rehabilitace a domácí cvičení. Jakmile mi orazilo, s cvičením jsem přestal.
Několik měsíců byl klid. Až jednoho rána jsem se při oblékání pohnul tak nešťastně, až jsem měl pocit, že mi někdo vrazil do zad rozžhavený nůž a podkopl nohy. Ustál jsem to, ale nepříjemné bolesti mě provázely cca 14 dní. Onoho sobotního rána, kdy jsem dostal nápad se vykoupat, jsem vyskočil z postele a příliš zbrkle vlezl do vany. V zádech se mi něco převrátilo a překroutilo, provázeno intenzivní bolestí. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že pokud v té vaně zůstanu, vyndají mě z ní jedině saniťáci a bude to hodně bolet. Zaťal jsem zuby a vylezl z ní sám. Nevyšší možnou rychlostí jsem se přesunul do obýváku s úmyslem si rychle lehnout na zem. Dostal jsem se ovšem jen všechny čtyři, dál to přes pulsující bolest nešlo. Začal jsem se potit a dělalo se mi nevolno. Zkoušel jsem se nějak převalit přes bok, ale rychle jsem se vrátil do původní polohy, ta bolest byla příliš ostrá. Situace už začala být zoufalá, ale nakonec pomohl spor ležmo, čili klik. Konečně jsem byl v pozici, kdy to tak ukrutně nebolelo a mohl jsem přemýšlet, co budu dělat dál. Zavolám pohotovost? Jenže ta u nás funguje tak, že se musíte osobně dostavit k ošetření. Vzhledem k tomu, že jsem neměl nejmenší chuť se ani pohnout, jsem tuhle možnost vyloučil. A další se nenabízely. Tušil jsem, že to bude tentokrát jen na mě samotném...
Ležel jsem na břiše asi šest hodin s občasnými pokusy se překulit na některý bok a ulevit si od tvrdé podlahy. Šlo to, ale přes bolest. Ke všemu se ještě začal hlásit močový měchýř. Přestal jsem řešit, jak se dostanu v pondělí do práce a raději se věnoval praktičtějšímu - jak se dostanu na záchod. Ačkoliv byl vzdálen pouhých 5 metrů, pro mě to byl nedosažitelný cíl. Po další hodině převalování jsem byl odhodlán zkusit vstát a dojít si na malou. Když jsem se opatrně dostal do sedu, okamžitě se opakovala šílená bolest a tentokrát jsem ani nezkoušel dělat klik, jen jsem se s výkřikem zhroutil zpět k zemi. Byl jsem opět tam, kde před šesti hodinami.
Asi další hodinu jsem odpočíval. Během té doby jsem měl čas přemýšlet a došel jsem k závěru, že pokud se mi teď nepodaří vstát, pak se budu muset poohlédnout po něčem v dosahu, do čeho se vyprázdním.
Díky čemu jsem nakonec vstal? Pomohlo, jak jinak, cvičení.